Jen počkej, budu péct!

Mám skvělý kamarády.

Kamarády, kterým můžu zoufalá volat ve dvě ráno. Kamarády, s kterýma se nebojím jezdit na Ukrajinu a tomu, že nám asi ujede poslední vlak, který tam v noci jede, se smějeme. Kamarády, s kterými klidně zabloudím v Maroku. Kamarády, kterým můžu posedmnáctý říct, že se trápím pořád s tím samým trápením a oni mě stejně vyslechnou.

Když jim řeknu, že se stěhuju zas do dalšího města, zeptají se, kdy můžou přijet. Když jim dva dny neodepíšu, nenaštvou se, ale zavolají. Když přijdu pozdě, čekají na mě s kávou.

Pokračovat ve čtení „O jablečným koláči a skvělých kamarádech“

Aby bylo jasno, ráda peču. Nejsem v tom nijak dokonalá, neupekla jsem toho víc než většina lidí a rozhodně nezvládnu všechno, co mě zrovna napadne. S láskou a obdivem sleduju pořady o pečení a nechápu, jak to ti lidé zvládají v bílých košilích. Já u pečení nejjednodušších sušenek zvládnu zašpinit naprosto celou kuchyň, většinu mís a samozřejmě sebe. Třeba to, že jsem si při pečení vanilkových sušenek pod oko napatlala čokoládu, vyšlo najevo po hodině od vytáhnutí posledního plechu z trouby,  a nikoho to nepřekvapilo.

Stejně jako že jsem tu čokoládu měla na brýlích ještě dva dny po té.

Pokračovat ve čtení „O vanilkových sušenkách, který na poprvé vždycky připeču“

Zazvoní mi budík. Chci se ještě chvíli stulit do klubíčka a zůstat pod peřinou. Ještě malinkou chvíli nemyslet na práci, do které jdu, na ty věci, který nutně následují po tom, co se dokážu vypocátet z postele. Jenže to nejde. Na hrudi mi totiž sedí slon.

Nevím úplně přesně, jak se tam dostal. Prostě si tam najednou sedí a mým pokusům o pohyb se směje. Třepotá ušima a chobotem se plácá po rameni.

Pokračovat ve čtení „O slonech na hrudi“