Zazvoní mi budík. Chci se ještě chvíli stulit do klubíčka a zůstat pod peřinou. Ještě malinkou chvíli nemyslet na práci, do které jdu, na ty věci, který nutně následují po tom, co se dokážu vypocátet z postele. Jenže to nejde. Na hrudi mi totiž sedí slon.
Nevím úplně přesně, jak se tam dostal. Prostě si tam najednou sedí a mým pokusům o pohyb se směje. Třepotá ušima a chobotem se plácá po rameni.
„Tak si tam zůstaň!“ křičím na něj a už teď vím, že dneska ho budu nosit celý den sebou. A tak vstávám a pomalinku se nadechuju. Rychle to se slonem fakt nejde. Svírá mi plíce, všechny důležitý životní orgány a nejvíc srdce. Prostě si na něj sedne tím tlustým zadkem, a tak zpomalí krev, co mi proudí v žilách. A tak jsem otupělá. Neschopná. Zbytečná. Úplně nejvíc nejistá.
Se slonem na hrudi jsem totiž neobratná. Když se otáčím příliš rychle, bojím se, že spadnu. Slon svojí vahou narušuje rovnováhu. Taky občas praští kolemjdoucí chobotem do hlavy, a jistě chápete, že to se blbě vysvětluje. Lidi totiž obvykle slony na hrudi nenosí. Což se divím, protože ten můj si v tom fakt libuje, a tak bych čekala, že je to taková sloní relaxace.
Chodí na ni většinou, když se mi v životě dějí velký věci. Slon je taky velkej, tak si asi myslí, že jich má být součástí. Takový stěhování, nová práce, nový lidi, to všechno přímo zbožňuje. Radostí si podupává a vůbec si nevšímá, že se s každým dupnutím propadám o kousek níž do betonové podlahy.
A pak mě opustí. Občas se ráno prostě probudím a on tam není. Občas ho přemlouvám dlouhý hodiny, aby šel někam jinam. Jindy ho lákám na jídlo. To celkem funguje, strávím hodiny a hodiny pečením a slon si chobotem maže těsto kolem pusy. No a až toho má dost, prostě ukradne mísu sušenek a zdejchne se do neznáma.
Tak si říkám, že bych měla začít péct.